Adaptační kurz

Adaptační kurz

1.den

První den jsme začali vymýšlet a vypisovat třídní pravidla, která nás budou provázet celý druhý stupeň. V 10 hodin přišla paní psycholožka a pokračovala s námi v dalším programu. Začali jsme se seznamovat a povídat si o tom, co očekáváme od adaptačního kurzu. Dále nám paní učitelka a paní psycholožka nalepily malá barevná kolečka na čela a podle barev jsme se rozdělili do týmů. Náš úkol byl ztvárnit a předvést lidský stroj. Po obědě zbyl čas na výběr pizzy k večeři. Následovala aktivita „po mé pravici”.

Velkou část odpoledne jsme trávili venku, kde jsme hráli další hry. Odpoledne jsme zakončili procházkou do lesa a na hřiště. Po večeři jsme doslali čísla 1-3 a podle toho jsme se rozřadili do skupin. Náš úkol byl vytvořit scénku podle žánru. Žánry byly: komedie, sci-fi/ fantasy, nebo detektivka. To se všem moc povedlo. Když to všichni předvedli, paní psycholožka se nás zeptala, jak se nám dnešek líbil. Většina řekla, že nejlepší aktivitou byly právě tyto scénky, ale jinak se všem líbily další různé aktivity. Den jsme zakončili slibovaným filmem Zootropolis: Město zvířat.

(Verča Š.)

2. den

Den začal s brzkým stáváním v 5:45. Co nás čekalo a neminulo, bylo školní zvonění v 0:00. Poté jsme se nasnídali, zahráli si hry a přišla paní psycholožka. Povídali jsme si, jaká byla noc, hráli hru a dělali vlastní ostrov, kdyby nám ztroskotala loď, všichni se na tom podíleli. Po obědě jsme připravili piknik, u kterého jsme si povídali, co nás bavilo.

(Bea K.)

3. den

Po vyspání doma tu máme další den. Adaptační kurz jsme zakončili výletem na Kunětickou horu, kde jsme se nasvačili a prohlédli si okolí hradu. Zpáteční cestu jsme si zpříjemnili zmrzlinou v Kuněticích. Adaptační kurz jsme si všichni moc užili a zítra opět do školy.

(Julča B.)

Poznámka třídní učitelky:

Jako třídní učitelka musím ocenit, že si děti adaptační kurz opravdu užily naplno. Možná až příliš naplno, protože když konečně kolem půlnoci utichly poslední rozhovory, překvapilo nás všechny hlasité zvonění. Ranní probuzení pak provázely rozlámané obličeje a nadějná otázka: „A budeme mít volno?“ Musela jsem připomenout, že delší spánek by si bývali zajistili sami, kdyby nepotřebovali probrat všechna důležitá témata světa ještě dlouho po večerce. Přesto věřím, že právě takové chvíle patří k zážitkům, na které se po letech vzpomíná nejraději.