Úspěch v literární soutěži "Kouzelná baterka"

V souvislosti s výstavou Michaely Kukovičové ve Východočeské galerii v Pardubicích proběhla soutěž s názvem „Kouzelná baterka“, která byla inspirována knihou Olgy Černé a Michaely Kukovičové, vydanou nakladatelstvím Baobab v roce 2003/04.

Děti měly za úkol napsat krátký text, na co by si posvítily kouzelnou baterkou. Text doplnily ilustrací. Štěpa Pospíšil nás úspěšně reprezentoval, získal krásné 3. místo. Blahopřejeme!

A tady máte přepsanou povídku:

KOUZELNÁ BATERKA

Jednou byla v šuplíku jedna žárovka a řekla: „Kde to jsem? Já jsem přece byla v lustru. Co to je...? Něco slyším. To bude Pepík.“ Pepík volal tatínka: „Já nevím, kde ta žárovka je, vždyť snad tak rychle nepotřebuješ tu žárovku do baterky. Hele, už ji vidím.“ A byla jsem v baterce. Přes noc jsem byla na stole a viděla jsem měsíc a najednou mi začalo svítit prudce světlo do očí a omdlela jsem. Probudila jsem se a zkusila jsem si zasvítit a najednou jsem nevěřila vlastním očím, na co jsem posvítila, to ožilo. Myslela jsem, že se mi to zdá, ale nezdálo. Ale najednou šel Pepík a vzal mě a hodil do koše. A koš vynesl ven a byli tam popeláři. A odnesli mě sem. Probudila jsem se na smetišti a bála jsem se tak sama, tak jsem si posvítila na starou plechovku a ona se probudila. Vstala a řekla, že se jmenuje Pedro. Říká, že tu leží už 2 roky a že si musíme dávat pozor, protože tu chodí strážníci. A jestli se chceme dostat ven, tak musíme rychle běžet. V sedm chodí strážci. „Hele, už bude sedm, musíme běžet.“ „Pozor, Pedro, strážce. Aaaa! Pedro, rychle vyskoč na ten drát.“ „Skáču! Super! Chytil jsem se. Baterko, už jsi v lese?“ „Ano.“ „Běžím za tebou. Super, už jsme spolu!“ „Hele, vidím strom a v něm je díra. Asi si posvítím a zeptám se stromu, kudy se má jít.“ Tak jsem posvítila a zeptala jsem se „Pane strome, nevíte, kudy se jde pryč z lesa?“ A strom hluboce prohlásil: „Nikudy, ale vím, kde je jeden skřítek a je tam i chaloupka. Je to za pěti borovicemi u dvou hřibů. Běž doprava a rovně.“ „Děkuji, pane strome. Na shledanou.“ O hodinu později... „Hele, už to vidím, pojď, poběžíme. Ahoj, skřítku.“ „Kdo jste?“ „Já jsem kouzelná baterka a to je Pedro. Můžeme u tebe zůstat?“ „Ano, ale nic nerozbít. No jo, tak pojďte.“ „Máš to tu velmi hezké.“ „Běžte nasbírat dříví na táborák.“ „A jak se vlastně jmenuješ?“ „Já jsem David. Tak už běžte nasbírat to dříví.“ „Tak pojď, Pedro. Vidíš tu větev?“ „Baterko, ano. Pojď ji vzít.“ „Ano, jdeme, už bude večer. Hele, už vidím světlo. Poběž! No a už jsme tady.“ „Tak co, Davide, stačí to?“ „Ano, zdaleka ano. Pozor, Pedro a žárovko, jdu to zapálit.“ A už to hoří. „Davide, nevíš kudy pryč a kam přesně na Dubinu číslo 999?“ „Až bude ráno, běžte za sluncem.“ „Děkuji, Davide, tak se jdeme vyspat.“ „Ano.“ A už je ráno. „Tak ahoj, Davide. Pojď, Pedro.“ O chvilku později už vidí chodník. „Pedro, pozor, strážce. Já tě chytím, Pedro. To jsi ty, Maxi?“ „Ano.“ „Já jsem myslel, že tě chytili?“ „Ne.“ „Nechceš jít s námi?“ „Ano.“ „Hele, už jsme v šestém patře, už jen jedno.“ „Aaaa, baterko a Pedro, padám! Neee.“ „Super, mám tě. Tak jsme tady, projdeme schránkou. Jdeme. A jsme tady. Jdeme na stůl a počkáme.“ „Hele, to je ta baterka, co jsem vyhodil. Cože!!! To se mi jen zdá, oni mluví.“ „Já jsem Pedro.“ „Já Max.“ „A já žárovka. Budeš s námi kamarádit?“ „Ano.“